První rok na vysoké škole

Ahojky, v dnešním článku bych Vám ráda popsala svůj první rok na vysoké škole.

Naše škola byla otevřená pouze dva týdny. Já jsem tam byla jen týden, jelikož jsem byla první týden nemocná. Poté probíhala online výuka. Po čase jsme mohli chodit v menším počtu na gymnastiku, v letním semestru také na atletiku. Při zkouškách učitelé chtěli, abychom se jich zúčastnili prezenčně. Některé se tedy konaly online, některé ne. V letním semestru těch prezenčních bylo samozřejmě více, jelikož se situace zlepšuje (ťuk, ťuk, ťuk). 

Na vysokou jsem šla s minimálními znalostmi o vysokoškolském životě. Nevěděla jsem, co to jsou kredity, jak probíhají zkoušky apod. Prostě jsem spadla do vody a plavala :D. Naštěstí máme několik starších spolužáků, kteří už mají bakalářský titul. Ti nám na začátku pomáhali s nástrahami vysokoškolského života. 

První fail byl hned můj první den ve škole, kdy nám profesorka zadala úkol, který máme udělat na zápočet, tedy do konce semestru, ale já jsem to špatně pochopila a myslela, že úkol je do příští hodiny, takže jsem ho udělala hned první den :D :D :D

Hodiny probíhaly online, takže online klavír, kdy jsem měla webkameru u klavíru a hrála :D, online tělocvik, kdy jsme přes kamery posilovali, online zpěv. Ještě než nás pustili na praktickou výuku, měli jsme online tělocviky (plavání, gymnastika, atletika) pomocí prezentací a videí - hodně záživné :D. Ve výtvarce jsme vždy dostali zadaný úkol (např. nakreslit panorama), na který jsme měli týden. 

Jak už jsem psala v minulém článku, zkoušky jsem si radši rozendávala do více týdnu, abych měla na učení čas a klid. Některé byly v pohodě, jiné moc ne, ale naštěstí jsem zvládla všechny na první pokus.

Mile mě překvapilo, jak jsem se pravidelným tréninkem hodně zlepšila v gymnastice. Hrazda, stojka, kotoul dozadu - to mi vždycky dělalo problém, ale trénink od tréninku bylo vidět, jak si tělo zvyká, pamatuje si a šlo to lépe a lépe, z čehož jsem měla velkou radost. 

Také jsem se naučila sama pravidelně trénovat na klavír. Ze ZUŠky jsem byla zvyklá, že jsem měla 45 minutovou vyučovací hodinu, kdy jsem byla na hodině s p. učitelkou sama. Tady je nás na jedné hodině 6 a ještě je to přes počítače! Takže profesor jen poslechne skladbu, řekne, kde udělal člověk chyby a nazdar, jde další. O tomto problému už jsem se zmiňovala. Jsem ráda, že nejsem začátečník, pro ně to musí být strašně frustrující. Také požadavky jsou nastavené hodně vysoko. Je mi jich líto :/ když napíšou, snažím se jim pomoct. Jsem opravdu ráda za vynikající p. učitelku ze ZUŠ, která mě naučila, jak správně trénovat (nehrát hned celou skladbu, ale zvlášť, po určitých úsecích apod. -  to začátečníkům profesor vůbec neřekl...) a hlavně mě naučila hrát :). Jsem jí za to moc vděčná <3!

Také pro mě byla velká změna odchod z domova. Na gymplu jsem byla v našem městě, takže jsem stále byla doma, nikoliv na intru. Do maturity jsme byly se ségrou spolu, teď jsme se musely rozdělit. Musela jsem se o sebe začít starat sama, žádný mama hotel :D. Uklidit, vyprat, navařit. Co jsem si nekoupila, to jsem neměla... Člověk si pak začne vážit mamky práce daleko více. Do té doby mu to přišlo jako samozřejmost a vůbec se o to nezajímal. Jsem rodinný typ, proto mi ani tolik nevadila distanční výuka. Ne, že bych snad nechtěla vařit, ale až na bytě jsem si uvědomila, jak fixovaná jsem na svou rodinu. Možná si řeknete, že jsem ve škole přece tolikrát nebyla, abych si to začala nějak naplno uvědomovat, ale když byly povolené tělocviky, jezdívala jsem tam pravidelně na pár dní skoro každý druhý týden, takže jsem si to uvědomila. 

Také jsem se naučila orientovat se v cizím městě. Už po týdnu jsem se tam celkem vyznala. Pamatuji si, jak jsem před začátkem šk. roku celé dny hledala spoje MHD k fakultám, aby mi to co nejlépe vycházelo. Každý spoj jsem měla napsaný, no prostě mazec :D. Teď už naštěstí vím, u jaké fakulty je která zastávka a nemusím to tudíž tolik řešit, ušetřilo mi to spoustu nervů :D. 

Na seznamováku jsem nebyla, bála jsem se covidu (bylo tam přes 400 lidí a pandemie zrovna v září řádila vcelku dost). Takže jsem spolužáky znala jen z online hodin (což je nic moc), nebo z tělocviků. Ve třídě nás je 70, myslím, že jsem osobně viděla tak polovinu a na ulici bych poznala možná 15, nebo 20 :D? Tak uvidíme, jaký bude příští rok, jestli se konečně více poznáme... Snad ano. 

Tohle bylo shrnutí mého prvního roku na vysoké škole. Ze začátku jsem se hodně bála, připravovala jsem se až tak moc, že jsem to odmarodila (ano, myslím, že jsem byla nemocná kvůli stresu). Dlouho jsem si připravovala věci do bytu, jako by tam snad nebyl obchod a nemohla jsem si nic koupit, kdybych něco zapomněla :D. Myslela jsem nad seznamem věcí před spaním, dokonce se mi o tom i zdálo. Pak jsem se samozřejmě bála školy, nového kolektivu apod. Ale naštěstí všechno dobře dopadlo. Spolužáci, které jsem zatím poznala, jsou moc fajn. Těším se na společné zážitky.

Děkuji všem, kteří dočetli článek až sem. Co vy, jak vzpomínáte na začátky na vysoké, či střední škole? Mějte se krásně a u dalšího, snad méně vyčerpávajícího článku :D, na viděnou :-)!

Po úspěšné zkoušce :)