Téma týdne - "Umění mlčet"

Ahoj, po dlouhé době píšu článek na téma týdne.

Konečně mi nějaké sedí a vím, co k němu napsat.

Mluviti stříbro, mlčeti zlato. V tomto oboru bych asi brala zlatou medaili :D.

Mlčení - pro někoho něco nepředstavitelného a nesnesitelného. Pro mě normální a častý jev. Ticho mi nevadí. Můžu v něm přemýšlet a soustředit se sama na sebe.

Znám hodně lidí ve svém okolí, kteří nedokázou mlčet, když se do nich někdo naváží apod. Je dobře, že umějí zakročit a prosadit se. Já to bohužel neumím. Radši nic neříkám, mrzí mě to, že mi někdo nadává a šrotuje mi to v hlavě. Vypořádávám se s tím sama. Sžírá mě to zevnitř.
Předevčírem jsem se bavila s kamarádkou od koní. Říkala mi: ,,Já si na hlavu s*** nenechám." A já jí na to řekla: ,,Vidíš, já už tam mám hromadu. Jsem taková kopa hnoje." :D

Je to špatně, vím to. Měla bych s tím něco dělat. Ale je to těžké. Jsem spíše introvert, před cizími se strašně stydím... Neumím se prosadit. Tak snad to někdy překonám.

Něco jiného je podle mě ,,hrobové ticho". Definuji si ho tím, že nastává v hádce/trapné situaci, když tomu druhému dojdou argumenty. V tomto tichu začnou lidé přemýšlet, co to vlastně udělali a pozastavovat se nad tím. V takovém případě je nejlepší spor ukončit. I když věřím, že je to složité.

Také s hádkami nemám moc zkušeností. Spíše ustupuji a nechávám toho druhého vyřvat se, vyhrát nade mnou, i když vím, že nemá pravdu. Já tu pravdu ale vím a mám ji v sobě. Každá hádka mě mrzí, i když za ni nemohu a nerozpoutala jsem ji. Chci ji co nejrychleji ukončit a omlouvám se za to, i když vím, že to nebyla moje chyba.

Teď tak nad tím přemýšlím a asi nikdy jsem žádnou hádku nezačala :D. Hmm, zajímavé.
Také neumím lidi seřvat. Snažím se to řešit v pohodě. Jsem hodně trpělivá. Asi proto i ráda pracuji s dětmi. Na koních, kde máme kroužek, mi přidělují vždy ty nejmenší a začátečníky. Ostatním je pak předávám, když už zvládají základní dovednosti a nebo vyrostou.

Jak to máte vy? Umíte mlčet, nebo ticho nesnášíte?