Nevěřím si...

Toho, čeho jsem se obávala... se bohužel vyplnilo...

Po pádu jsem již 2x jezdila. Dneska měl být trénink, trenér mi řekl, ať si dojdu pro Sendyho (je to fajn kůň, jezdím na něm), jenomže mě se zmocnil strach... strach, že spadnu... chvilku jsem stála a koukala do blba. Pak za mnou přišly kamarádky, já jsem se jim svěřila a ony říkaly, ať to trenérovi řeknu, že to určitě pochopí. Tak jsem mu to řekla. Jeli všichni koni, kromě Sendyho, který smutně ržál, když jsme odcházely (já jsem šla pěšky s trenérem, měli jsme s sebou koníka, kterého učíme sedlu a jezdci), já jsem byla tak smutná, že tam chudák zůstal sám a to jen kvůli mě! Cestou jsem o tom všem přemýšlela, bojím se na koně, bojím se, že spadnu..., to budu začínat zase od začátku?! Když už jezdím 8 let?! Byla jsem z toho všeho v šoku a hlavně, proč se ten strach dostavil tak pozdě? Kdyť už jsem 2x po pádu jela! Samozřejmě mi nabízeli, jestli se nechci ani třeba svést atd.. ale já jsem odmýtala. Viděla jsem ty koně, na kterých jsem jezdila, cválala a radostně se smála a teď? Nic... Bojím se... Teď si určitě budete říkat, proč mě na koně hned po pádu neposadili zase do sedla? Ale jak?! Když jsem měla vyražený dech!! Cestou zpátky mi zase říkali, jestli se nechci svést, já jsem odmýtala, pak ale kamarádka seskočila ze sedla a posadila mě na svou kobylku. Já jsem se držela jak nemehlo!! Na jednu stranu jsem byla ráda, že sedím na koni, ale na druhou jsem se bála..

Doufám, že to bude brzy dobré... Zítra jedu na koně, tak pak vám napíšu, jak bylo.
PS: Ještě jdu zítra k zubaři, bude mi vytrhávat 2 zuby (15. srpna mi budou dávat rovnátka, tak aby se měly zuby kam posouvat).