Nový začátek
V červenci 2014 (18.7.) jsem měla svůj nejošklivější pád.. Spadla jsem z Matese. - Chtěla jsem nacválat, on mi ale vyhodil a já jsem letěla přes hlavu hodně daleko... Měla jsem vyražený dech, motala se mi hlava.. Rodiče si pro mne přijeli.
Když jsem byla příště na koních, je jasné, že jsem nejezdila. Chodila jsem tam po tom pádu několikrát, ale neměla jsem odvahu si sednout.. Jen třeba na lonž, ale to jen chvilku.. Jela jsem sice v září na závody (ale to byly jen takové "sranda závody"), jela jsem jízdu zručnosti, nečekaně jsem se umístila na 3. místě, ale nějak mne to "nenakoplo" abych jezdila častěji, furt tam byl ten strach...
Pak jsem tam dlouho nechodila, bála jsem se a neměla jsem tendenci to překonat.. Až na konci listopadu jsem se rozhodla, že se tam podívám. Kamarádka mne vzala na vodítku na Beníka, bylo to dobré, věděla jsem, že mne někdo drží a že se mnou tedy poník nemůže nikam letět do dáli.. (ale proč jsem to nevěděla předtím, že mne něko drží atd..? Asi furt překonával ten strach. Teď byl ale menší...)
20.12. na svoje narozeniny, jsem se rozhodla, že tam pojedu. Šla jsem pěšky (domluvili jsme se tak, že se budeme střídat), trenér se mne pak zeptal, na koho chci jít. Já jsem řekla na Sendyho (tomu nejvíce věřím, je sice velký, ale moc hodný, už se to starší pán, ale mám ho moc ráda, má bohužel něco se zadníma kopytama, takže je jenom rekreační, ale mě to nevadí. Tím nechci říct, že nemám ráda Beníka, mám, ale ten je takovej rošťák a na toho jsem si netroufla, s ním si hraju ve výběhu).
Byli jsme na procházce, zaklusala jsem si a strach mne přešel (to ale ještě není všechno!), pak jsem pustila kamarádku a šla za nimi pěšky, šli na louku a já jsem se zatím schovala do lesa (tak mi to řekl trenér), aby na mne moc nefoukalo (bylo špatný počasí). Pak mne zavolal a k mému překvapení mi řekl, že mám jít na Sendyho. Sedla jsem si na něj, chvilku jsem chodila v kroku, pak mi řekl, že mám jít k určenému místu a zpátky naklusat. Řekla jsem si, že to zkusím, po té dlouhé době, že se prostě musím překonat. Klus byl v pohodě, ale pak mi trenér řekl, že zpátky mám jít cvalem! To jsem byla už hodně překvapená. Hlavou mi běhaly otázky : ,,Zvládnu to?" "Nespadnu?"... Ale věřila jsem Sendíkovi, který byl jako vždycky vzorný, nacválala jsem, a šlo to! Nic jsem nezapomněla! Trenér byl taky pozitivně překvapený. Konečně jsem si začala věřit! Cestou domů jsem byla šťastná, že jsem strach překonala. Samozřejmě nemám vyhráno, budu pilovat ještě dál, ale myslím, že to jde správnou cestou.. Asi jsem divná, ale rozhodla jsem se, že nebudu skákat, budu jen jezdit rekreačně na vyjížďky, protože na skoky si opravdu netroufám..
Doufám, že jsem ostatní, kteří spadli a bojí se do sedla přiměla dál bojovat, stojí to za to! Držím vám palce, aby se vám to povedlo vrátit se k jezdectví tak, jak mě :).
Doufám, že vás tento článek nenudil a trochu se vám líbil.
Já a Jurda
Komentáře
Okomentovat